Na jedné z pravidelných a bouřlivých schůzí v klubové budově se lukostřelecký klub Pražské Větve IQ 60 usnesl, že je třeba opatřit trička, nášivky, samolepky, hymnu, bojovou zástavu, soundsystém, střílet Evropský pohár a PŘEDEVŠÍM, účastnit se pověstného a vynikajícího jihočeského turnaje v režiji páně Zelenkově.

Tento turnaj je proslulý v Čechách, na Moravě, Slovensku, Mongolsku i Polsku především přátelskou atmosférou, kvalitní přípravou, velkým podílem dálkových disciplín, „arrowfriendly“ terénem, nízkou úmrtností šípů , nádhernou krajinou, rumem a navíc Zelí přislíbil opravdu hnusné počasí, takže to vypadalo na oblíbený typ turnaje- „extrémní“.

Rozhodnutí nebylo lehké. Den před tím se konal významný závod 3D na Žlebech a za povolení střílet dvakrát po sobě museli někteří z nás doma bojovat jako lvi. Když jsem podruhé za sebou zamačkával budík a rozlepoval víčka, jevilo se mi dokonce jako pitomost. Ale celou cestu jsme vesele íkvákovali, chlapci ochotně stavěli na cigárko kdykoliv jsem to už nemohl vydržet.

Posádka vozu : Ishi(majitel), Mýša(sedadlo smrti), Pikačák(president) a Napeska (dětská sedačka). Počasí se vzpouzelo dlouhodobé předpovědi, nikde jsme nebloudili a těsně před cílem bylo občas v bažinách možno pozorovat zbytky hromad sněhu, takže Zelí nekecal. Pan Ishi se dokonce dostal do tak vynikající nálady, že vysokou rychlostí pokořil retardér nedaleko vyhlášené restaurace Pohon, proslulé absinthem.

Na Zelího výzvu nechat auto v obci jsme nemohli brát zřetel a v duchu bojových tradic klubu vjeli vozem prakticky až do registrační místnosti.

Počasí báječné. Slunko, vzduch tak svěží, že jsem musel vyhulit dvě krabky, nálada bojovná a přátelská. Hned u auta jsme byli obdarováni mongolofilním Jardou flaškou slivovice. To nás vysloveně rozzářilo. Vybrali jsme si nejlínějšího rozhodčího, Zelí držel řeč a šlo se na to. Skupina: Ivaři(Napeska jim pořád říkal Avátáři), pan Tulák s paní Tulákovou, turkoolská delegace Pražských větví, Ivan Hrozný a Šéf. Snad už je to osudem začínat na Zelího vykutálenosti , tentokrát nahrazené kraslicí s úkolem vystřílet všechny barvy. Pak jsme přecupitali na Kejvadlo a nabiti adrenalinem ještě sfoukli terčovky a nudnou rychlopalbu.

Rozhodčí pohrdl prázdnou terčovkou na 50m a nepřátelským táborem a odvlekl nás k tyči, kde nic nebylo. Jenom ve smrkovém hustníku ukrytá sovička velikosti většího tenisáku. Nedali jsme ji nikdo, jenom já jsem si s výkřikem :“ZELÍ, TY ĎÁBLE“ křachnul o podstavec starý dobrý Kubt al Mýša. Šéf chtěl stát frontu, ale nemilosrdně jsme ho odvlekli na postavy na 70m. Pan President překvapil neomylným zásahem velitele jednotky a polský bratr Ivar vystřílel všechno, co tam bylo k vystřelení. Pak opět upadl do melancholie.

Teď už si rozhodčí frontu prosadil a lehli jsme si do trávy na Královské ústupovce, slunili se, íkvákovali a pozorovali křížáka Donnyho, an mizí v dáli a neustále zasahuje pajďuláka lukem od Pipa a ani se ho nenamáhá zvednout.

Nakonec jsme se dočkali, tuto báječnou disciplínu odstříleli , ale na oběd jsme nešli,…. šli jsme postřílet tábor. 5 obřích čtverců v rozumné vzdálenosti a cestou na oběd si šoupli ještě tečovku na 5Om. Tady překvapil pan President, který se přemohl a prakticky nevylezl z červené zóny. I tři žlutice si dal, šibal jeden.

Oběd byl vynikající - bramboračka, brabec, kafe, startka. Ani vytrávit nás nenechali a hned takové peklo. Zelího pouštní průhlední zajíci v kombinaci s diskvalifikačními vejci! Ale prošli jsme se ctí.

A teď to přišlo ! Zelího patentní nedostižné dvědéčko. S terčem sýkorky se sice hned tak nesmířím, ale jinak trať staví ten pán báječně. Mety jsou logické a pěkně umístěné, terče pěkně viditelné a když se někdo netrefí, ať vinu klade sobě. Hned na prvním terči jsem se netrefil. Jdouce vyhladověle po komoře, zasáhl jsem zlého skřeta do podpaží tak nešikovně, že ani kynkláním šípem na obě strany nešlo nic uhádat. Ostatní se trefili. Vysloveným požitkem byl jelen za potůčkem, střílený z úkrytu pod větvemi velebného smrku.

Nebyl k nalezení jediný terč, který by bylo možno nazvat zlomyslností. Na závěr bylo krásné a přenádherné Osvobození vejcete. Taky se nám dařilo, akorát Šéf šoupl se svým sporťákem neomylně vejce. A bylo to.

Ještě si Ronováci zrežírovali kombat- uspěl pan Ishi. Taky byly nějaké rozstřely.

Kam ten Zelí chodí na ty sponzory? Opět stáli s Jařenkou a cérou před lavicí plnou pamlsků a cenností a protože vyhlašovali dokud nedošly ceny, Íkvéčka odjížděla spokojena.

Cestou domů jsme ještě zastavili před motorestem, proslulým nehoráznými cenami, sedli si na deku, kterou jsem vyhrál, nakrájeli si obří koláč, který vyhrál pan Ishi, oblékli si tričko, které vyhrál pan Prezident Pístek a na kalkulačce, kterou vyhrál Napeska , jsme si spočítali, kolik jsme tím ušetřili. Výsledek byl zaznamenán do notýsku, který byl součástí kalkulačky. Napeska byl jenom smutný, že si zapomněl pásmem, které taky vyhrál, změřit průměr koláče než jsme ho sežrali a teď už se to nejen nedozvíme, ale ani to nemůžeme zaznamenat do notýsku.

Zbytek cesty jsme vesele íkvákovali a ženy nás zkontrolovaly telefonem, jestli se jim někde netaháme. Zelího rodinu navrhneme do Pantheonu bohů lukostřelby, neboť to, co pro nás všechny dělají překračuje všechny běžné rámce.

Výsledky k vyhledání na diskusním fóru, protože tohle je cestopis a ne íkvéchvála.