Dnes Vám představíme článek od dalšího z našich čtenářů. Chouan se podle svých slov již několik let zabývá problematikou archeologických nálezů lukostřeleckého vybavení ve střední Evropě. Připravil proto malou dvoudílnou práci na téma trojbokých hrotů střel v pravěku. Jedná se o stručný informační text, který je pro zvídavější zájemce opatřen základní bibliografií.
Doba halštatská a doba laténská
Trojboké hroty střel jsou známy již z 3. tisíciletí př. n. l. z Egypta a z území dnešního Izraele [9]. Nejstarší exempláře jsou kostěné a mají ve většině případů trn. V Evropě se objevují až v polovině 2. tisíciletí na Apeninském poloostrově a v Egejské oblasti [8]. To se však již jedná o bronzové hroty střel s tulejkou, podobné střelám známým z našeho území z pozdní doby halštatské a časného laténu.
Teprve v době halštatské a zejména v jejím závěru se tyto hroty dostávají dále do Evropy. Někteří badatelé je ovšem rádi ztotožňují již s Kimmerijci (1) a posunují tak jejich dataci do pozdní doby bronzové. Ti se však do Evropy šíří z jiného směru. Z oblasti středomoří, zejména přes řeckou kolonii Massilia (dnešní Marseille) na území západní Evropy a thráckým obchodním spojením přes Karpatskou kotlinu do Střední Evropy. Nezanedbatelný je také vliv Skýtského etnika a jeho vpádů do centrální Evropy.
Jiná je situace na Balkáně. Zde se trojboké hroty střel pravděpodobně vlivem z egejské oblasti začínají vyskytovat již v pozdní době bronzové. Z tohoto období známe první trojboké bronzové střely s trnem z pohřebišť kultury Plovdiv - Zimničea z území dnešního Bulharska. Později v období starší doby železné se zde vyskytují ve velmi hojném počtu a jsou vázány hlavně na keltské, thrácké a řecké etnikum.
Není jistě žádná náhoda, že v pozdně halštatské a časně laténské Evropě (2) rozeznáváme dvě velká naleziště trojbokých hrotů. Ta jsou charakterizována předělovou zónou mezi Rýnem a Šumavou. V této předělové zóně bylo jen několik ojedinělých nálezů. Prvním velkým nalezištěm je dnešní Francie, zvláště patrné jsou kumulace nálezů na území Provence, dolním toku Rhôny, dále ve Vendeé při ústí Loiry a na horním toku Seiny. Druhým je právě střední Evropa, zde se nálezy trojbokých šipek soustřeďují na území středních a severozápadních Čech, Moravy, horního Slezska, na středním toku Odry a Visly, dále na území dnešního Slovinska, jižního a jihovýchodního Slovenska a podél celého toku řeky Tisy. To ukazuje spíše na to, že se trojboké hroty dostali do těchto oblastí zejména po obchodních stezkách podél vodních toků, než skýtskými vpády (jak usuzovali starší badatelé (3)). Nejnověji bylo toto téma zpracováno v práci H. Eckhardta [3]. V různých variantách tento bronzový hrot přetrvává v období velké keltské expanze a můžeme se sním setkat ještě v období plochých pohřebišť (4).
Doba laténská je období, kdy se na území Evropy objevují první železné trojboké hroty s trnem. Jedná se snad o vliv z oblasti Íránu či centrální Asie. Skýtové se nimi seznámili možná prostřednictvím svých vpádů na území Perské říše, či spíše prostřednictvím íránských Sarmatů. Ti začínají pomalu v 2. stol. př. n. l. vytlačovat skýtské etnikum z oblasti Zakavkazska a Černomoří na Krymský poloostrov. Pomalu pak pronikají i do karpatské kotliny a na přelomu našeho letopočtu jsou již sarmatští Jazigové pevně usazeni mezi Dunajem a Tisou.
U keltského etnika nejsou trojboké železné střely s trnem vůbec zastoupeny. Výjimkou je oblast nárazníkového pásma mezi Kelty a Skýty na území dnešního Rumunska a severního Bulharska. Tam však prvky obou etnik tak splývají, že tu mluvíme o etniku keltoskýtském. Na tomto území nacházíme ve společních kontextech jak militaria keltská, tak lučištnickou výzbroj skýtskou, ve které jsou početně zastoupeny právě tyto železné trojboké hroty s trnem. Stejná je situace i u etnika geto-dáckého.
Ve stejném období se začínají tyto hroty prosazovat i v antickém středomoří. Svůj podíl na tom má nejen přítomnost perské říše ve východním cípu středozemního moře v období 4 - 2 stol. př. n. l., ale hlavně tažení Alexandra Makedonského (5) a následné začlenění předního východu do helenistického světa. Díky tomu se v období 2. stol. př. n. l. dostávají i do výzbroje římské armády v rámci začlenění syrských a krétských lukostřelců do auxiliárních jednotek za vlády diktátora Sully.
Schéma vývoje trojbokých střel v Přičernomoří 1700 – 400 př.n.l. [Klochko 2001] :
[1] - Brunaux J. L., Lambot B. (1987): Guerre et armement chey les Galois, Paris
[2] - Dušek M. (1978): Thraker im Karpatenbecken, Amsterdam
[3] - Eckhard H. (1996): Pfeil und Bogen. Eine archäologisch-technologische Untersuchung zu urnenfelder- und hallstattzeitlichen Befunden, Internationale Archäologie 21
[4] - Filip J. (1959): Keltská civilizace a její dědictví, Praha
[5] - Filip J. (1956): Keltové ve Střední Evropě, Praha
[6] - Filip J. (1959): Keltská civilizace a její dědictví, Praha
[7] - Kimming W., Gersbach E. (1971): Die Grabungen auf der Heuneneburg 1966-1969, Germania 49, Köln am Rein
[8] - Kleemann O. (1954): Die dreifügeligen Pfeilschpitzen in Frankreich, Abhhaltungen der Geistes- und Socialwissenschaftlichen Klasse d. Akademie der Wissenschaften und Literatur 4, Mains- Wiesdaban
[9] - Rausing G. (1967): The Bow, some notes on its orign and development, Lund
[10] - Reinecke P. (1941): Eine Dreikantige Boronzepfeilspitzene aus Oberfranken, Germania 25, Köln am Rein
[11] - Smirnov A. P. (1980): Skytové, Praha
[12] - Sulimirski T. (1936): Scytowie na zachodniem Podolu / Die Skyten in Westpodolien, Lwów
Diskusní fórum
