Není potřeba zdůrazňovat skutečnost, že historie být využita (nebo nevyužita) z různých politických ohnisek a pravda byla občas historiky převrácena. Ačkoli etnická kontinuita je diskutabilní, asijská lukostřelecká tradice přešla přes Avary, Maďary, Mongoly, Seldžuky a Ottomanské Turky se vzrůstající užitnou hodnotou.

Podle současné historiografie se slovo „Turk „ poprvé objevilo v čínských pramenech na počátku 6. stol pro turecký národ nazývaný „říše modrých Turků „ (Kökturk). Moderní výraz „turkic „ znamená Turkům příbuzné kmeny, nebo věci v kultuře střední Asie. Ačkoli není snadné znovu vysledovat cestu k modrým Turkům, ottomanská lukostřelba je velmi dobře zdokumentována. Vysoká úroveň, které dosahuje zvláště ve střelbě do dálky, je důvodem, proč západní svět zná a obdivuje tureckou lukostřelbu.

Tureckou lukostřelbu je časově možno rozdělit do tří intervalů:

1. Lukostřelba předislámských tureckých a turkických kmenů
2. Turecká lukostřelba raně islámského období
3. Turecká lukostřelba v rámci islámského období

Lukostřelba pre-islámských Turků a Turkických kmenů
Ačkoli předislámská turecká lukostřelba není příliš dobře popsána, archeologické nálezy vědců z bývalého SSSR ukazují mnoho temných míst. Dalším zdrojem informací jsou staré obrazy, reliéfy a sochy.

Podle Gumilöva sochy ve sbírkách Ermitáže představují typické turecké jízdní lukostřelce. Ocasy koní jsou spletené - zvyk ukazující na Ottomany - styl oděvů a sedel naznačuje používání luku a šípů na koňském hřbetě.
Pro raně -islámské období existuje arabský text z 9. stol. ve kterém je velmi dobře popsána lukostřelecká obratnost částečně islamizovaných Turků. Zručnost jízdních lukostřelců, zvláště jejich schopnost zasáhnout pohybující se terč z koňského hřbetu je detailně popsána. Nejdůležitějším zdrojem, který obsahuje hodně detailů této scény je „kniha Dede Korkuta „ . Tato kniha, občas nazývaná „turecká Iliada „ obsahuje epické příběhy, pravděpodobně sepsané ve 12. stol., ale svými kořeny sahající stovky let do minulosti. Jazykový charakter textu, společenský život a představy vyjádřené v příbězích ukazují spíše na přechodnou fázi, než plně islámský život.
V knize Dede Korkutaje je možné nalézt indikátory, jak důležitou úlohu měl luk a šíp v kočovném životě Turků. Jako příklad šamanského obřadného použití luku a šípu je pozoruhodné, že bohatýr vypustil šíp a svou první noční jurtu si postavil v místě, kam dopadl šíp.
Můžeme zde nalézt i rekreační aspekty lukostřelby. Během svatební scény bohatýr se svým přítelem soutěží v zasahování malého cíle šípem. Terčem je prsten.
Další věcí, kterou je dobré zmínit je důležitost žen, jako válečníků u předislámských nomádů, o čemž se zmiňuje ve svém cestopise i Marco Polo. V knize Dede Korkut je tato skutečnost popsána v jedné z příhod. Postava, pojmenovaná Bamsi Beyrek uvádí způsob, kterým si hledá nevěstu. Vedle mnoha dalších válečnických dovedností, by měla být schopna napnout dva luky najednou. Také jsou zde často popisovány „těžké luky „ hrdinů k ocenění jejich fyzické síly a pro jejich slávu.
Přijetí islámu bylo výsledkem 300 let obchodních, společenských, náboženských a kulturních interakcí mezi muslimskými armádami a jejich severními tureckými sousedy v oblasti nazývané „Maveraünnehir „ . Tyto střety skončily, jakmile Turci změnili víru a písmo. Turci si museli všimnout, že nová víra přikládá vážnost lukostřelbě, bojovému umění které mělo v jejich životě značnou důležitost. V souladu s Koránem, v kterém čtyřicet Hadis povzbuzuje lidi k praktikování lukostřelby.

Seldžuci otevřeli Turkům dveře do Anatolie. Právě obratnost seldžuckých jízdních lukostřelců jim dala jejich osud. Historici této doby je popisují jako vysoce efektivní, pohyblivé síly s dalekonosnými zbraněmi. Váhali napadnout nepřítele a bojovat s ním v uzavřeném prostoru. Čemu dávali přednost byl rychlý útok a ústup, strategie založená na umění jízdní lukostřelby. Jejich krátké reflexní luky byly snáze ovladatelné z koňského hřbetu a poskytovaly bojovníkům větší pohyblivost.

Obrázek 1: Dalším dokladem o Seldžucích je mince ražená za vlády Sultána Rukneddina. (Kilicarslan). Všimněte si Tureckého a muslimského jména Sultána: dalšího znaku „přechodného období „. Vidíte zde krátký reflexní luk a dva šípy navíc v ruce napínající luk, později ukazující na používání palce seldžuckými lukostřelci.

Je doloženo, že každý bojovník vezl kolem stovky šípů. V toulci, pouzdru na luk a také v botách. Následky byly patrné v bitvě proti 1. křížové výpravě. Rytíři museli snášet tříhodinový nepřetržitý útok šípy.
Vůbec nejlépe prozkoumaným obdobím turecké lukostřelby je ottomanská lukostřelba. Tato říše byla založena v roce 1229 výjimečným kmenovým náčelníkem Osman Bejem, svrhla Římskou říši a vládla na třech kontinentech.

Ottomanská lukostřelba praktikovala různé disciplíny s institucionalizovanou úrovní. Mezi těmito institucemi převládaly „Okmeidan „(literárně nazývaný „místo šípů „) a „tekke „, kde byla provozována lukostřelba jako sport od začátku 15. stol. Navzdory Anglosaské literatuře, činící si nárok na vznik sportovní lukostřelby založením „Cechu Svatého Jiří „ z příkazu Jindřicha VIII, Ottomanská lukostřelba provozovala první sportovní lukostřelbu v historii a dala jí pravidla o sto let dříve.

První Okmeidan byl založen v Edirne, druhém hlavním městě říše před Istanbulem. Byl následován řadou dalších a nejskvělejší byl Istanbulský Okmeidan, založený Mehmedem II. ihned po dobytí města. Pozemek zakoupil sultán osobně od původních vlastníků za dvojnásobnou cenu, než požadovali. Sultán věnoval místo lukostřelcům a postavil jim na něm „tekye -i rumat „(tekke střelců). Náklady tohoto lukostřeleckého zařízení byly hrazeny nadací. Tekke bylo respektováno jako posvátné místo a chráněno zákonem.
Stojí za zaznamenání, že systematický polovojenský trénink lukostřelby byl prováděn dlouho před tím, než palné zbraně ovládly světová bojiště. Dálková střelba, nejméně vojenská disciplína, byla vždy oblíbena, a její popularita opravdu vzrostla po rozvoji palných zbraní v 17. stol.

Nejdůležitějšími lukostřeleckými disciplínami byly terčová a dálková střelba. Terčová střelba se dále dělila na tři kategorie: Puta, darb (prostřelování) a jízdní lukostřelba.

Puta byla střelbou na zvláštní kožený terč nazývaný „puta „ na vzdálenost 165 -250 m. Puta byla hruškovitý plochý polštář naplněný vlnou a pilinami. Byly na něm namalovány značky nazývané býčí oko a na lemu malé zvonky vydávající signál při zásahu šípem. Vzorek ve sbírce Istanbulského Vojenského Muzea má rozměry 107x77 cm.

Tato vzdálenost byla považována za optimální vzdálenost na kterou mohl lukostřelec provádět mířenou střelbu na nepřítele. Někdy byly za tím samým účelem používány velké koše nazývaná „koše puta „. Malé stacionární nebo v ruce držené puty se používaly na malé vzdálenosti.

Obrázek 2: Sultán Selim II (1512 -1520) cvičí na ruční putě, či „ayně „
(Hünername, 16. stol. knihovna paláce Topkapi)

Další variantou lukostřeleckého cvičení je „darb „, který spočívá v prostřelování tvrdých předmětů. Bylo to bojové cvičení k získání dovednosti prostřelit zbroj nepřítele. Schopnost kompozitních luků prostřelit byla často diskutována, zvláště v případě pozdně středověkých a raně moderních plátových zbrojí. Eurocentričtí historikové mají často tendenci vyzdvihovat vojenské úspěchy anglických dlouhých luků během Stoleté války. Vojenské úspěchy stepních civilizací jsou většinou ignorovány, zatímco neúspěchy přeháněny.
Jakákoli tvrzení, že schopnost kompozitních luků probíjet zbroj je slabá, jsou pověrou. se skutečností byli poprvé konfrontováni Římané a Sassánovci. Když Hunové napadli v 5. stol. tyto dvě říše, Peršané i Římané měli těžkou kavalerii v plátovém brnění (clibanarius a cataphraktos). Římská pěchota měla na svou ochranu dvouvrstvé kroužkové brnění a těžké dubové štíty. Oba státy zaznamenaly, že Hunové nemají žádný problém jejich brnění prostřelit. Bylo toho dosaženo hunskými luky s černými konci. A účinek tureckých luků, vrcholných asijských kompositních luků, je asi zcela doložen Habsburky. Polní maršál Monteccucoli ve svých pamětech, podle vévody Marsiglih, který podal detailní zprávu o Ottomanské armádě v roce 1682, byla Habsburská armáda nabádána k obezřetnosti před tureckými lukostřelci, neboť turecké šípy jsou schopny snadno probíjet plátové zbroje rakouských kyrysníků.

Obrázek 3a, 3b: Typická kožená puta s býčím okem a malými zvonky (vlevo) stacionární terč s krásně vyřezávanou dřevěnou základnou a kovovým býčím okem (vpravo) (vojenské muzeum Istanbul); (zdroj: Metin Ateþ)

Obrázek 4a, 4b: Vzorky terčů na darb jsou v kolekci Vojenského muzea v Istanbulu; (zdroj: Metin Ateþ)

Střelba na terč za jízdy na koni je další terčovou disciplínou a jízdní lukostřelba byla velmi populární od 14. do 17. stol. Nejpopulárnější verzí byla takzvaná „hra qabak „ pro kterou bylo specielní hřiště.
Ačkoli qabak je zelenina, jako terč byla používána řada dalších předmětů - poháry, míče atd. Terč byl umístěn na vrcholu vysokého stožáru, ke kterému se střelec přibližoval v plném trysku. Minul stožár, otočil se a vystřelil na terč. Hra qabak nebyla jenom válečným cvičením, ale i příležitostí demonstrovat obratnost a zábavou.

Obrázek 5: Na této miniatuře je Murad II. ukázán, jak hraje qabak před cizími vyslanci( Hünername, 16. stol., knihovna paláce Topkapi)

Další důležitá disciplína ottomanské lukostřelby, flight, byla důvodem zájmu západního světa o tureckou lukostřelbu. Dálková střelba je velice vzdálená bojovým disciplínám a je sportem v každém ohledu. Z mého pohledu jsou tři milníky, které jsou pro západní svět zajímavé.
V roce 1795 Turecký konzul v Anglii jménem Mahmud Efendi vystřelil třikrát do dálky, když byl hostem členů Společnosti Toxophilite. Vzdálenost byla pečlivě změřena a nejdelší byla překvapivě okolo 440 m, což je o 100 m dál než dosud nejdelší dostřel dosažený anglickým dlouhým lukem. Mahmud Efendi se omluvil, že není v dobré formě, ani jeho luk a navíc je amatér. Opravdu to myslel vážně, jak bude později vidět.
Za druhé, kniha Telhis-i Resail-üŕ Rumat, napsaná Mustafou Kani Efendim v 19. stol. byla přeložena do němčiny Joachimem Heinem a publikována. Dr. Paul E. Klopsteg napsal svojí vynikající knihu „Turecká lukostřelba a kompozitní luk „ ve 30. letech 20. stol. založenou na tomto překladu.
Telhis -i Resail -ü´r Rumat byla sepsána Mustafou Kani bin Mehmedem z příkazu sultána Mahmuda II., který byl také vynikajícím lukostřelcem. Kniha byla věnována sultánovi jako ručně psaný text a o několik let později, v roce 1847 v Istanbulu vydána. Tato kniha sestává z řady podrobných informací a řady ilustrací o lukostřelbě, lukařství a výrobě šípů.

1. První sportovní a rekreační lukostřelba v historii. Mnoho Okmeidanů bylo založeno na počátku 15. stol.
První Okmeidany byly založeny počátkem 15. stol. v Edirne a Burse. Istanbulský Okmeidan byl založen sultánem Mehmedem II. v roce 1453, ihned po dobytí města.

Obrázek 6: Tuto ilustraci vytvořil Carl Gustav Löwenhilm, který pobýval v Istanbulu ve 20. letech 19. stol. jako vyslanec.

2. Instituce zvaná „tekke „ sloužila jako místo, kde byla systematicky vyučována lukostřelba. Přijímání a vyřazování studentů bylo řízeno obřadnými pravidly.
Tekke literárně znamená instituci, kde žijí dervíšové a vzdělávají se ve znalosti súfí(islámský mysticismus). Další význam je místo/instituce, kde se praktikují a učí sporty jako je zápas, nebo lukostřelba. Je velmi podobné současným sportovním klubům.

Obrázek 7: Tento obrázek představuje tekke, jak bylo nakresleno Halimem Baki Kunterem v r. 1938 podle popisu ve starém rukopisu (Eski Türk Sporlari Üzerine Arastirmalar, 1938).

Kunter byl jedním z nejdůležitějších lukostřeleckých badatelů republikánské éry. Archeologické vykopávky, které začaly loni přispěly k nalezení základů všech těchto budov mimo toalet. Ty potvrdily výsledky Kunterovy práce.
Začátek a konec základního lukostřeleckého vzdělání byl obřadně slaven a oznámen. Přijetí studenta bylo formalizováno při „malém Qabza přijímacím obřadu „ a vyřazení během „Velkého Qabza přijímacího obřadu „.
Prohlášení studentovy dovednosti bylo možné pouze když byl schopen vystřelit šíp pishrev na 900 gez (594 m), nebo šíp azmayish na 800 gez (528 m). Tento výstřel musel být proveden minimálně před 4 osobami, dvěma na palebném postavení a dvěma v místě dopadu šípu. Poté byl lukostřelec zanesen do registrační knihy Tekke a uznán vyučeným. Jedna z těchto knih se zachovala dosud.
Během velkého ceremoniálu Qabza mistr upustil luk(madlo) do rukou nově označených kemankes, symbolizujíc přechod lukostřeleckých vědomostí z jedné generace na druhou.

3. Morální a mystický aspekt výchovy
Okmeidan a tekke byly vnímány jako posvátná místa a vysoce respektovány. Muslimský osobní očistný rituál nazývaný „abdest „, který musí předcházet dením motlitbám, byl prováděn před vstupem do Okmeidanu jako by toto místo bylo chrámem. Ačkoli mezi společenskými vrstvami ottomanské říše panovala diskriminace, v Okmeidanu si byli rovni, jako v kterémkoli chrámu. Každý návštěvník, i sultán byl soutěžící za stejných podmínek a pravidel.
Dalším příkladem mystického aspektu výchovy bylo použití „Ya Hakk! „, volání „flightových „ střelců a znamenající „hej Bože! „. Působí to podobně jako takzvané „kiai „ v japonských bojových uměních a zdá se věrohodné, že oboje má stejný cíl.

Dalším bodem lukostřeleckého mysticismu je zajímavá symbolika morfologie luku. Horní rameno představuje „dobro „ nebo „svatost „, zatímco dolní „zlo „. Madlo - gabza - spojuje tyto dvě protilehlé tendence vesmíru i samotného muže. Střed madla, kde je vložen malý kousek slonoviny, nebo kosti (chelik) je symbolem takzvaného „vahdet -i -vücud „, sufistický výraz pro společnou identitu celého vesmíru a všech tvorů;projekce Boha.
Symbolická důležitost qabzy dělá z luku obřadní nástroj během „Velkého obřadu přijetí Qabzy „. Také představuje přenos znalostí na novou generaci. Vyřazení studentů je vyjádřeno vložením luku do rukou nových kemankes. Z tohoto symbolického důvodu všichni lukostřelci začínají a končí denní trénink obřadným polibkem madla svého luku.

4. Turci vyvinuli „vrcholný luk „ středoasijské školy
Ottomanský luk je reflexní kompozitní luk, jako jiné luky původem ze střední Asie. Za použití dřeva (většinou druh javoru), šlach, rohoviny a lepidla je tento luk nejkratší ze všech a měří jenom 41 - 44 palců. Touto délkou je s ním srovnatelný jedině korejský luk. Jako výkonnost je značná s těžkými i lehkými šípy, které dávají ottomanskému „flight „ luku největší dostřel, jaký kdy byl známý. Výroba každého luku vyžaduje značnou dovednost a trpělivost. Protože organický materiál dlouho vysychá, je třeba čekat 1 - 3 roky, než je luk hotov.

Obrázek 8: Profil a průřez tureckého luku(Sbírka dr. Mustafy Kacara)

5. Čistě sportovní disciplíny, jako je „flight „ existovaly a byly provozovány dlouho před tím, než získaly přednost střelné zbraně a učinily z luku a šípu sportovní náčiní.
Civilní instituce provozující lukostřelbu, jako tekke a Okmeidan, byly vytvořeny na počátku 15. stol. Mimo tréninkových prostor tekke nabízelo velké sociální zázemí jako ubytovnu, jídelnu, knihovnu a společenskou místnost. Díky těmto aktivitám mělo podobný charakter, jako moderní sportovní klub. „Flight „ byl velmi populární i v době, kdy se luky a šípy používaly na bitevních polích.
„Kemankes „ nebo vyučení lukostřelci pravidelně a tvrdě cvičili, stejně jako dnešní profesionální atleti. Je známo, že nejlepší z nich byli placeni, či sponzorováni Palácem.

6. Dálková střelba dosahovala vzdáleností přes 800 m
Rekordy ve „flightu „ jsou velmi dobře zdokumentovány. Podle muslimských pravidel byl rekord platný pouze tehdy, pokud byly přítomny minimálně 4 osoby. Každý dostřel, či „menzil „ byl označen dvěma kameny, první „foot stone „ vztyčeném na lukostřelcově stanovišti a „main stone „ označujícím dostřel. U všech pokusů byli přítomni jako svědci zaměstnanci Okmeidanu. Dosažené vzdálenosti nebyly pouze zaznamenány do registrační knihy tekke, ale na památku byly také vztyčovány kamenné monumenty.

• Tozkoparan Iskender 1281, 5 gez (845 m)
• Mir -i Alem Ahmed Aga 1271, 5 gez (839, 18 m)
• Bursali Suca 1243, 5 gez (820, 71 m)
• Tozkoparan Iskender 1279 gez (844, 14 m)
• Parpol Hüseyin Efendi 1207 gez (796, 62 m)
• Cullu Ferruh 1223 gez (807, 18 m)
Lenduha Cafer 1209, 5 gez (798, 27 m)
• Sultan II. Mahmud 1228 gez (810, 48 m), 1225 gez (808, 5 m), 1219 gez (804, 54 m)

7. Monumentální kameny, z nichž každý je uměleckým dílem a dokladem, byly vztyčovány na památku a oznámení těchto rekordů.
Monumentální kameny byly nazývány „kameny menzil „. Každý z těchto kamenů měl vytesán básnický text, obsahující jméno lukostřelce, dosaženou vzdálenost a datum rekordu. Datum bylo zaznamenáno zvláštním způsobem za použití „ebcedu „. Proto jsou tyto texty vynikajícím příkladem turecké poezie a kaligrafie.

Obrázek 9: Rekordní kámen sultána MahmudaII. Fotografie byla pořízena v 19. stol. ( sbírka Prof. Dr. Atilly Bira a Dr. Mustafy Kacara)

Obrázek 10: fotografie menziru Besira Agy, vztyčeného na památku jeho 630 m výstřelu. Codělá fotografii zajímavější je, že osoba v pravo je Dr. Paul Ernest Klopsteg na své návštěvě Istanbulu v roce 1930 (sbírka prof. Dr Atilly Bira a Dr. Mustafy Kacara)

Obrázek 11: Toto je kámen brilantního výkonu Iskendera „Tozkoparana „. Vzdálenost je 846 m a rok 1550 (sbírka Sinasi Acara)

Naneštěstí Turecká lukostřelecká tradice spěje ke konci. Pravděpodobně to začalo spolu se sociálním, kulturním a hospodářským úpadkem Ottomanské říše během posledních 200 let.
V roce 1914 vstoupila říše do I. světové války a armáda změnila Okmeidany v kasárna, ačkoli po staletí byla jakákoli narušení zakázána příkazy sultánů. V roce 1925 zákon zakázal jakékoli sůfistické aktivity. Všechny tekke, mající povahu sportovních klubů, byly uzavřeny. Ataturk, zakladatel nové Turecké republiky, pověřil několik mužů pocházejících ze starých rodů kemankes k reorganizaci moderní Turecké lukostřelby. Okspor, první lukostřelecký klub republikánské éry byl založen v roce 1937, ale v roce 1939 uzavřen, pouhý rok po Ataturkově smrti. Moderní Turecká lukostřelba se řídí pravidly FITA od 50. let používá moderní výbavu. Tato lukostřelecká škola trvá dosud.

Obrázek 12: Vzácná fotografie, znázorňující členy Oksporu. Zajímavou věcí je, že tento obrázek ukazuje přechodné období rychle se modernizujícího Turecka. Tradiční lukostřelecké vybavení je kombinováno se západním oblečením. (H. B. Kunter, Eski Türk Sporlari, 1938)

V poslední době se naše tradiční lukostřelba znovu obrozuje. Znovuzrození tradiční Turecké lukostřelby spočívá v osobním úsilí několika mužů. Díky starým pojednáním a omezenému počtu entuziastů z celého světa jsou původní technika a vybavení v krátkém čase znovu odkryty. V současnosti počet entuziastů a praktikujících rychle roste. V blízké budoucnosti nebude překvapující vidět Turecké lukostřelce s jejich kompositními luky a palcovými prsteny.

• Autor: Murat Özveri, DDS., PhD.
• Z angličtiny přeložil: Michal Sodja
• Zdroj: Turkish Traditional Archery, Part 1: History, Disciplines, Institutions, Mystic Aspects