www.lukostrelec.cz - První jarní šíp 2015

První jarní šíp ve Dvorečku aneb přišli jsme, zmrzli jsme, roztáli jsme a zahořeli jsme láskou.

Snad každý z nás, co jsme postiženi tradiční lukostřelbou, sledoval letošní První jarní šíp s mimořádným zájmem. Přípravy se totiž neobyčejně komplikovaly, oblíbená a již léta zavedená lokalita Radíkov byla kvůli rekonstrukci mimo provoz a Zelí dokonce chvíli naoko sýčkoval, že nebude zhola nic. Pak se upejpavě nechal slyšet, že teda snad jó, ale v malým , pár disciplín pro pár nadšenců. Burácivý ohlas lidu lukostřelného ovšem v zášestí začal Zelího vyvádět z omylu: nadšenců rozhodně nebude jen pár a s takovým davem to těžko bude komorní záležitost.

Celá věc byla navíc o to zapeklitější, že na obdobné úbytě sekundárně infikované oddalovaným vyhořením zašly Lukohrátky, byvší to pilíř celé lukostřelecké sezóny a každopádně Lukostřelecké ligy. Během celé lukostřelecké sezóny se v kalendáři krčí jen pár srovnatelně bombastických turnajů, takže zde byl velmi vážný problém, kde důsteojně a před zraky celého tradičního lukostřelectva předat poháry, medaile, polibky a pel nesmrtelnosti. Hrozbě zániku ligy a plíživému rozvratu komunity chrabře čelil Zelí nabídkou, že se tedy liga bude napříště vázat na První jarní šíp, kde se vyhlásí vítězové a zahájí další ročník. Spojením s dříve popsanými komplikacemi vzešla očekávací směs přímo třaskavá, kterážto dosáhla zážehového stupně po zveřejnění proposic, slibujících čtrnácte disciplín ve zcela novém a nevyzkoušeném jezdeckém areálu ve Dvorečku u Jindřichova Hradce. Jakmile Zelí vyhlásil stop stav na sto dvaceti střelcích, dala by se astrální atmosféra (kterou vnímají jen pokročilí lukostřelci schopní vnímat vibrace po zápachu Toníkovy jurty v rytmu Zelího tance svatého Víta doplněného jemným buketem malíkovského kumysu rozostřeným pohledem vedra z Údolí Králů) doslova krájet. Svěží větrem se k našim srdcím neslo tiché drnčení tětiv, jaro bylo tu a Zelí nás zval k jeho odvěkým rituálům...

Tak strašnou zimu jsme zažili málokdy. Ochladilo se asi o padesát stupňů během jediného dne, takže jsme si trochu připadali jako turista, jenž nastupuje do letadla v šortkách a na Špicberkách ho vítají sněžní domorodci. Nechápu, jak někdo může mít tu drzost pořádat lukostřelecký turnaj a nemít zajištěné slunečné a bezvětrné počasí! Úplatky na nejvyšších místech jsou přece v našich krajích zpestřujícím folklórem a o jednom Petrovi v lukostřeleckém nebi asi máme všichni nějakou povědomost. Zelí se zkrátka zapomněl pomodlit na krtině a následky jsme všichni pocítili na vlastní kůži. Jarní šíp probíhal v místy až jímavě hustém sněžení zmrzlých pravidelných kuliček, strašné zimě a větru ostřejším než drápky té nejsvůdnější poběhlice. Protože jsem doma v sebezáchovném prozření věštil z čajových lístků, byla naše rodina vybavena zimními trojnásobně pletenými fufájkami. Vichr, jenž se zavrtával pod kůži jako Amorovy šípy, nám veškeré tělesné teplo odebral až asi po pěti minutách, což byla doba, kdy prvním hůře vybaveným účastníkům začaly mrazem praskat a odpadávat první končetiny. Krom toho také vychyloval šípy asi tak o půl metru doleva...

Díky tomu, že jsme si po vzoru Limonádového Joea vzali ruské teplé spodní prádlo , mohli jsme nicméně se zalíbením spočinouti na perfektně vyladěném střeleckém programu hne od počátku, Naše skupina nastupovala na mrazivé větrné pláni, po nevinných krtcích přišla na řadu vodní příšera, tentokrát vcelku impotentní vzhledem k nehlubokému rybníčku za ní se rýsujícímu. Ovšem v té zimě to musel být fámosní zážitek. Následovala dálková střelba na oddíl pěšáků a nepřátelský tábor, tradiční to Zelího dispiclíny, krásně posazené pod mírné návrší přesně tam, kam by patrně velitel umístil svobodné longbowmany k pokrytí postupující infanterie. Bohužel to byla chvíle nejprudšího vichru a sněžení, takže na těch 70 metrů to bylo sakra znát. Černý princ měl určitě dobré meteorology, že ho něco podobného nepotkalo. Jinak by dopadl jak sedlák bei Chlumetz. Na vršku větrné hůrky byla ještě umístěna dispiclína soustřel , vcelku standardně postavená a vzhledem k větru téměř kolmo v zádech i nijak nerušená. Navíc na tu vzdálenost by vítr neměl mít vliv.

Pod kopcem byla utopená kolečka, musím říci, že v rámci podmínek asi ideálně umístěná. Nevím, jestli Zelí & his melody makers mysleli na vítr, ale v dolíku bylo úplné bezvětří a kolečka se kutálela přesně tak, jak měla. Být to jen o fous vedle, tak dělají psí kusy. Navíc tam byl vysoký protisvah, což u této disciplíny je třeba zdůraznit dvojnásob. Bravo, jak to ten Zelí dělá? Hned vedle byla umístěna Bílá paní , navíc zajímavě rozdělena potůčkem: terč na jedné straně, meta na druhé. Opět mírný protisvah, celkově skvěle postaveno. Následovala terénní, několikrát přes potok tam a zpátky, ze stínu do slunce nebo naopak, celkově chytře postaveno aniž by člověk musel stát za stromem a kroutit se jak žížala. Těžké a přitom spíš optickými klamy než překážkami. Moc vydařeně postaveno!

Následovala lovecká stezka , tedy malé 3Dčko. Překvapivě divoký kaňon potoka a poté svah na straně zříceniny bych přírodně hodnotil jako zajímavější, než Radíkov. Terén skutečně ostrý, kluzký a pro děti místy až nebezpečný. Terče postavené fámosně. Následující královský ústup měl vyhrazenu samostatnou louku. Klid, pohoda, ale přec jen tam vítr trochu zlobil. Jako určitou nevýhodu bych viděl, že tato divácky asi nejatraktivnější dispiclína je umístěna do nejodlehlejšího koutu, kde zkrátka přihlížejí jen členové té které skupinky. Škoda, zkušenost učí, že právě zde se tvoří zástupy obdivovatelů Kibeho a dalších dálkových borců.

Další zastávka pro nás představovala bezesporu vrchol celého turnaje. Novinka 3 posice sestávala ze 3 terčů, umístěných v úzké kamenité úžlabině. 2 šípy na terč. První meta očekávala střelbu z relativně velké dálky a zpoza stromu. Druhá meta již byla podstatně blíž, avšak střelba byla možná jen oknem, perfektně vymezeným čtvercem z chvojí (upevněno na prkenné kostře). Bylo nutno střílet z kleku směrem dolů. Třetí meta představovala vrchol, před oknem z chvojí ležela deka a instrukce na ceduli zněla: střílet jen z deky! Terč byl blízko, ale v krutém úhlu a dole. Já jsem se dokázal zkroutit tak, že jsem napůl klečel, ale většina střílela vleže. Neopakovatelné! Právě zde ale kupodivu trochu selhala jinak bezchybná práce Zelího týmu: chyběla jakákoliv vysvětlující instrukce na ceduli, podobně jako byly u každé jiné dispiclíny. Přitom tato dispiclína byla ZCELA NOVÁ A LOGICKY NIKDO NEVĚDĚL, JAK SE TO MÁ PŘESNĚ STŘÍLET. Právě zde měla být cedulka s instrukcí nejlépe u každé mety.

Poslední tři dispiclíny tvoří obligátní ligovky, terčovka na 20m, dálkovka na 50m a rychlostřelba. Terčovka byla chytře umístěna pod malou terénní vlnu, takže vítr vadil, ale vadil méně. Dobrý nápad, navíc terčů bylo hned 5 v řadě, takže to i odsýpalo. 50tka sestávala ze 3 terčů, celkem standard. Rychlostřelba byla do protisvahu malému kopečku, chytré umístění! Na druhou stranu, asi by docela prospělo, kdyby byly 2 terče a dalo se střílet dva najednou.

Celkově lze říci, že areál je na lukostřelbu více než vhodný. Přírodní podmínky skvělé, velká rozmanitost terénů, pláně, mokřiny a rybníčky, malé terénní vlny a kopečky, četné protisvahy, potůček, zřícenina, skály. Areál je navíc rozsáhlý, NIKDE kromě koleček jsme nečekali a prakticky jsme se nepotkávali jiné grupy. Tím je dána i vysoká bezpečnost pohybu po trati i v celém areálu: disciplíny postaveny v drtivé většině do protisvahu a navíc daleko od sebe a mimo úhel. Jediná výhrada: vypouštěč koleček opět neměl žádné krytí. To pokládám za zbytečný risk když střílejí děti, je to kolikrát o ústa .

Jediná skutečná slabina areálu byla kuchyně. 120 střelců je hodně a už když jsme přijeli a nakoukli do jídelny, tak jsme pochybovali, jak to zvládnou. No nezvládli. Nešlo o jídlo jako takové (i když vegetariánská varianta byla prý nechutná), ale zejména o to, že se na nás dostala řada až tři čtvrtě hodiny po příchodu do jídelny. To je samozřejmě strašné zdržení a turnaj pak má nutně skluz. Navíc prostory jsou malé, zajímalo by mne, co by si Zelí počal s vyhlašováním, kdyby začala průtrž mračen ala Královský turnaj. Do jídelny by se 120 duší nevešlo. Hlavní problém byl ale pomalost služeb, vše ostatní bychom asi nějak vyřešili. Rovněž určitý problém byl v přístupu obsluhy, pálení plastových talířků v kamnech není úplně to ono a nejen proto, že zápach zamořoval půlku jídelny.

Vyhodnocení bylo na 120 účastníků v 5 kategoriích briskní. Poté nastal senzační večírek. Mnoho střelců, které nehřály fufájky, odjelo léčit omrzliny etc. čili zůstala vcelku komorní sestava, posílená navíc čerstvě dorazivším Sanem. Hombre opět nezklamal coby kytarista a zlatý hřeb večera Lojzovy kulatiny byly slaveny s důstojnou poťouchlostí, která Luise vytrvale zdobí. Všichni zasloužilí stavěči Zelí, Luis, Johanka i Jařenka tančili a vůbec pili do němoty. Bohatýrský večer, ze kterého se zoufale nechtělo odcházet před rozedněním.

Za naší rodinu musí vzdát hold Toníkovi a Jardovi Rychlopičovi, bez možnosti uspat děti v jurtě bychom se nemohli večer účastnit, navíc Aron i Leon na usínání v jurtě budou asi vzpomínat celý život.

My takzvaně dospělí (což je po pročtení výše uvedeného textu poněkud relativní koncept) budeme pro změnu celý život vzpomínat na neopakovatelný První jarní šíp. Díky Zelí, díky Jařenko, díky Johanko, díky Lojzo, máte své malé, ale pevné místečko v našich srdcích! Možná je to ten šíp, co nás kdysi potrefil?

CAJ