Skythové, kteří si podmanili celé národy, se stali také jejich učiteli v lukostřelbě. Zařazovali zdatné muže těchto národů do svých vojsk, kde je vyučili i v dokonalé střelbě z luku. Tak podmaněné národy ovládly luk a střelbu z něho a často jej pak použili proti svým podmanitelům.

Skythové používali luk ze dřeva, zvířecích šlach a kostí. Tvar luku se velmi podobal tradičním lukům, dosud užívaných v dnešním Mongolsku, Tibetu a Koreji. Vynikající zručnosti ve výrobě a užívání luků dosáhli Turci. Křižáci na svých tehdejších výpravách velmi trpěli tureckou (tehdy saracenskou) zručností ve střelbě lukem. Také anglický král Richard Lví srdce prý zahynul šípem Saracenů. Stejný osud postihl i španělského národního hrdinu jménem Cid. Podobně jako američtí Indiáni objížděli, Turci své nepřátele na hbitých konících a stříleli na ně z krátkých luků. Tyto krátké turecké luky byly slepovány z několika druhů dřev a vyznačovaly se důkladnou ozdobnou prací.

Je zajímavé, že africké kmeny, ač měly po staletí styk jak s Řeky, Římany a Turky, nepřevzaly nic z jejich pokroku v lukostřelbě a dodnes požívají luků a šípů, podobajícím se lukům mnohem starším. Luky afrických lukostřelců jsou dodnes vyráběny z ohnutých stromků nebo větví, často bez zářezů pro tětivu, která se zhotovuje z kůže, sušených střívek nebo provázků a připevňuje se pouhým přivázáním. Hroty šípů jsou často napuštěny jedem a tak zabíjejí zvěř nebo nepřátele. Je možné, že právě účinné šípové jedy způsobily, že zdokonalování a technický vývoj luků nebyl považován za tak důležitý. Stačilo přece sebemenší zranění a zbytek práce vykonal jed.

V Severní Americe se objevily luky a šípy až v 1. tisíciletí př. n. l.. Jejich předchůdcem tam byl jednoduchý vrhač oštěpů či kopí, tzv. "atlatl". Tím se vymršťovaly kratší oštěpy a kopí s větší účinností, než kdyby se vrhala běžným způsobem. Na atlatlu, který nemá s lukem po technické stránce nic společného, je ale zajímavé, že vrhací síla nepůsobí v těžišti, ale na konci vrhaného kopí nebo oštěpu. Totéž se děje i u luku, resp. u šípu. Tento či podobný nástroj na vrhání oštěpů je možné také vidět dodnes pod názvem "vumera" u primitivních australských domorodců.

Historie nám ukazuje, že severoameričtí Indiáni byli velmi dobrými střelci a výrobci luků. Indiánské luky jsou velmi rozmanité, zaleží na tom z jaké oblasti jejich výrobci pocházejí. U některých kmenů existovali specialisté zabývající se výrobou luků a také obchodem s nimi.Vyráběli luky celodřevěné, ale i kompozitní.K jejich výrobě používali dřeva tisu, jasanu, jilmu, cedru, hickory, jalovce, akátu ,osage orange a další.K výrbě kompozitních luků pak ještě šlachy, rohovinu, parohovinu a kosti z bizoních žeber. Je zajímavé, že i přes znalosti v lukostřelbě u původních obyvatel Ameriky, nevznikla prvotní moderní americká lukostřelba na tomto základě, ale byla víceméně importována v roce 1828 z Anglie do Filadelfie. Po nějaký čas obliba lukostřelby jako sportu rostla, ale pak náhle ustala. V roce 1911 léčil americký lékař Saxton Pope nemocného indiána jménem Ishi z kmene Yahi, od kterého se později naučil střílet z luku a lovit jím. Jeho kniha „Lov lukem a šípem“ a filmy, které byly o lovu lukem natočeny, vzbudily opět zájem americké veřejnosti o lukostřelbu.
Na druhou stranu je pravda, že povědomí o umění původních obyvatel ameriky zcela nezaniklo. Díky takovým lidem, jako byl propagátoři indiánského způsobu života a kultury Reginald a Gladys Laubinovi a zakladtel Woodcraftu E.T.Seton přetrvalo jejich umění dodnes.
Je pravdou, že značná část amerických lukostřelců se věnuje lovu zvěře i dnes.

Ve starém Japonsku zhotovovali luky z bambusových stromků. Zajímavé je provedení těchto tradičních japonských luků, které jsou dlouhé až 2,20 m a horní část mají výrazně delší než část dolní, tj. asi 2/3 : 1/3. Šípy jsou velmi dlouhé a jejich délka se měří od svislé osy těla po délce natažené paže v ose ramen, asi 5 cm přes délku prstů. Střílí se výhradně instinktivně a je pojímána jako duchovní záležitost.

U ostatních asijských národů se udržela tradiční lukostřelba až dodnes. Vynikajícími lukostřelci byli Mongolové a Číňané. Dnes je v Mongolsku, Koreji a Tibetu lukostřelba národním sportem. Luky asijských národů jsou 165 – 175 cm dlouhé, mají konce zesílené a zahnuté. Složení listů ramen luků je pozoruhodné. Jsou velmi dovedně složeny ze tří materiálů a tvarována. Ve středu listu je bambusová destička, na předku listu jsou napnuty vysušené zvířecí šlachy a na zadní straně je destička z kosti. Luk bývá potažen hadí kůží. Těsně nad ohybem špiček luku jsou umístěny kostěné kobylky pro zachycení a udržení tětivy na středu luku. Luk bývá zdoben ornamenty a pestře barven. Síla luku se pohybuje od 12 do 25 kg. Šípy jsou dlouhé kolem jednoho metru a mají váhu 100 až 120 gramů. Opeřeny jsou celou jednu třetinu délky orlím peřím. Většina asijských národů napíná tětivu pomocí palce, na rozdíl od většiny ostatních národů, které tak činí pomocí tří prstů, což se užívá i v moderní lukostřelbě. Toto napínání tětivy pochopitelně ovlivňuje i přidržování šípu u luku. Proto tradiční lukostřelci asijských národů přikládají šíp na pravou stranu luku, tedy na palec. Mířících znamének se nepoužívá, střílí se výhradně odhadem letu šípu.

Slovo autora
Jako základ této statě byl použit stejnojmenný úvod z Příručky pro trenéry II. a III., kterou zpracoval v roce 1985 Jaroslav Holub a kolektiv, do které byly převzaty informace z publikace Lukostřelba, příručka pro školení trenérů II. třídy z roku 1963, kterou zpracoval kolektiv pod vedením Vlasty Kaplanové. Prameny, ze kterých bylo čerpáno, nejsou v příručce uvedeny. Je možné, že chronologie jednotlivých příkladů není dokonalá. Dále byly použity závěry a obrázek z knihy C. W. Cerama První Američan a informace z brožury Problémy lukostřelby 1. část, která byla zřejmě v rámci ČLS kdysi přeložena z angličtiny, původ USA, rok vydání a autor nejsou uvedeni. Při porovnání některých pasáží této knihy a knihy První Američan je zřejmé, že čerpají ze stejných amerických pramenů. Některé starověké letopočty byly převzaty z chronologické tabulky, uvedené v předmluvě Starého zákona.