Lukohrátky 2008 – když střelci střílí pro radost

„Vítejte na Lukohrátkách! Dnes proběhne soutěž družstev, 'Pevnost Bowyard',“ zahajuje svou řeč Stanislav Rataj, jeden z hlavních organizátorů lukostřelecké soutěže. Z davu lukostřelců se ozývá ruch. Skupina mužů ve středověkých kostýmech hledí nejistě kolem sebe. „Kde je Hoblík?“ zařve vousáč v mongolském. „Poláci potřebujou překladatele!“ „Už běží,“ odvětí jiný.

Je pátek ráno, už teď praží slunce ze všech sil a na louce pod kostelem sv. Jiří v Libušíně na Kladensku začíná druhý ročník soutěže tradiční lukostřelby Lukohrátky, kterou pořádá Asociace tradiční lukostřelby – Lukostřelec.cz, o. s. V programu dne je soutěž družstev, která má být, podle vyjádření pořadatelů, odlehčená a hravá. Zhruba osmdesát střelců postává poblíž informačního stánku, vyměňují si pozdravy, pyšní se svými luky, vzpomínají na předešlé akce a bědují na nedostatek tréninku. Vzduchem zní vykřikované přezdívky – mnoho z účastníků se navzájem zná. Muž v tričku a kraťasech povídá s párem ve středověkém kroji, všichni tři střílí tzv. tradičním lukem, který nesmí mít žádné moderní prvky, například jiný materiál než dřevo nebo střelecké okno.

Organizátoři mají však plno ruce práce. Většinu toho – výběr a úpravu terčů, odměřování vzdáleností a stavění zástěn – stihli už ve čtvrtek. Ale ne každý udělal to, co měl. „Jak to, že potřebuje červenou fixu? Vždyť má použít ty samolepicí terčíky,“ stěžuje si rozčílený pořadatel příchozímu pomocníkovi. „Slíbil, že tu disciplínu postaví! Přijede na poslední chvíli a ještě to bude dělat jinak, než jsme se dohodli! Měl to mít včera hotový.“

To už se skupiny rozchází na první stanoviště, v čele každého náhodně vylosovaného družstva je zkušený střelec, „patron“, který zná všechna pravidla a bude sám dozírat nad dodržováním regulí svými druhy ve zbrani. Dvanáct disciplín dokazuje, že střelba na terč má obrovské možnosti variací. Jednou se střílí na klobouk a dva míčky, které drží velký plyšový medvěd. O kus dál vchází skupina do „lesa duchů“, kde na ně číhá řada očíslovaných sklopných terčů - dva tři střelci se snaží sestřelit zvolané číslo dřív, než samo zapadne. V jiné části lesa musí nejsilnější z party vytáhnout a podržet závaží, aby svým společníkům umožnil nastřílet další body. Splněním limitu v každé disciplíně získá skupina jeden díl tajemného puzzle – chybějící díly musí vyzískat odpovězením na lukostřelecké otázky starého mnicha. Soutěžící záhy zjistí, k čemu slouží rozkouskovaný obraz střelce, který pochází z dlažby anglického Westminster Abbey a který má portál Lukostřelec.cz i ve svém logu.

Po dokončení cyklu disciplín a po přestávce totiž následuje čtvrtfinále. Důležitý je čas – čtyři nejrychlejší skupiny postupují. Přichází prvních sedm lidí. Úspěch závisí na každém z nich. Za tikání hodinek skládají puzzle, pokud nemají všechny dílky, sprintuje některý jejich člen pro náhradní kousek. „Patří to sem!“ „Ne, sem!“ dohadují se, změť rukou se snaží natlačit kusy kartónu do nesprávných děr. „Hele, mladýmu to jde, nechte ho to dodělat!“ přikazuje patron. Za chvíli je hotovo a za křiku „Běž, běž, běž!“ vybíhají tři střelci směrem k lesu, kde se schovávají polyuretanoví bojovníci. Nepřítele vyřadí jedna trefa, každý ze střelců má maximálně pět šípů, jen jeden však může střílet – předává se štafeta. Po bojové stezce přichází na řadu ústupová střelba a na konec rychlostřelba – terč ve vzdálenosti 18 metrů, je jedno, ve kterém kruhu se šíp zabodne. „Plácni ho! Plácni ho!“ řve muž v kazajce na zmatkující společníky. Obvykle lehká vzdálenost se díky nervozitě, spěchu a chaotickému předávání štafety stává nesmírně obtížnou - na potřebovaných deset zásahů použije skupina dvojnásobek šípů. „Stop,“ oznámí rozhodčí a zaznamená čas, zatímco si střelci utírají pot z čela. „Číslo dva nastoupí na start!“

Semifinále je jednodušší záležitost. Dvě party stojí v řadě vedle sebe a před nimi leží na zemi barevné bloky polystyrénu s bodovým hodnocením 1 až 3 – platí pouze první zásah. Než na ně mohou střílet, musí obě strany nejprve shodit tři sklopky. Čas se neměří, omezení je v počtu šípů. Některým se pravidla nezdají úplně ideální, po několikaminutovém dohadování dojde k malé úpravě - platí všechny zásahy do bloků, ne jen první. Ta drobná změna ale znamená, že sklopné terče pozbývají smyslu, stejně tak není důvod se střelbou spěchat a vůbec je zbytečné mířit na vzdálenější terčíky. Ve finále proto zvítězí skupina, která prošpikuje nejbližší trojkový blok osmi šípy. Přes to si všichni účastníci pochvalují práci pořadatelů. „Úžasně se jim to podařilo, skvělý, pohodový, přátelský,“ komentuje muž, který je známý svou jindy ostrou kritikou mnoha lukostřeleckých klání.

Další den ráno se přidávají noví střelci. Hlavní sobotní soutěže jednotlivců se zúčastní přes sto lidí ve dvou kategoriích holý luk a tradiční luk. Jsou především z Čech, ale také ze Slovenska, Maďarska i Polska – téměř dvojnásobek účastníků, než kolik bylo v loňském roce. Šestnáct souběžně probíhajících disciplín vyžaduje přítomnost víc jak třiceti rozhodčích. Na výpomoc přijíždí dobrovolníci, z nichž mnozí v životě ani nedrželi luk. Před soutěží sice absolvovali krátký kurz pro rozhodčí, nicméně v průběhu dne dochází k několika chybám, kdy neznalý mladík či slečna povolí soutěžícímu výhodu, kterou předchozí střelci neměli. Spokojený kritik z včerejšího dne nese tuto skutečnost velice nelibě – dojde k vášnivé slovní potyčce mezi ním a jedním z hlavních organizátorů.

Většina lidí si této rozepře ani nevšimne - spokojeně přechází od jednoho stanoviště k druhému a snaží se zastřílet co nejlepší výkon. Mezi tradiční disciplíny patří terčovka, dálková střelba na 50 metrů nebo královská ústupovka, kdy střelec postupuje dál a dál od terče, dokud nemine dva šípy za sebou. Opakuje se z loňského roku i z jiných soutěží osvědčená rychlostřelba, bojová stezka či zdánlivě lehcí králíci. Mezi technicky náročné, a o to cennější disciplíny spadá kyvadlo, kolotoč a kolečka, u kterých střelec zasahuje (či spíš se pokouší zasáhnout) koule kutálející se k němu ze svahu.

Sluneční ráno se přehoupne ve sluneční odpoledne. Soutěžící dodělávají poslední resty. Na louce u rychlostřelby sedí dvojice rozhodčích. „Je to hrozná dřina,“ usmívá se jeden s rukama za hlavou. „Člověk se ani nezastaví, pořád taková šílená fronta,“ poznamená druhý a ukáže na prázdné prostranství před terčem. „A ještě vždycky vysvětlovat každýmu, jak ta rychlostřelba funguje,“ doplňuje první. „No jo, trvá to celých deset vteřin,“ směje se zas druhý. „Byli jsme předtím na bojový stezce, to je úplně jiný kafe. Tam se člověk opravdu nezastaví. Tady je to na pohodu.“

Konverzaci přeruší příchozí střelec – poslední na seznamu. Na sobě má modré šlechtické šaty, na ramenou liščí kožíšek, i toulec má potažený liščím ohonem tak, že šípy trčí z otevřené tlamy mrtvého zvířete. „To je nejlepší kostým, co jsme tu dneska viděli,“ obdivují rozhodčí. „Takže pravidla,“ vysvětluje ten první, „Čas pětačtyřicet sekund, zásahy platí do černého i žlutého stejně, okraj terče není za nic. Jde o to střílet rychle.“ Na otázku lukostřelce, jestli smí mít první šíp už založený, odvětí rozhodčí jednoznačně „ne“. Spustí stopky a zatímco „pán lišek“ sází střely do terče, dvojice potichu komentuje jeho luk a techniku. Pro tyhle dobrovolníky není lukostřelba žádnou neznámou.

„Sedm zásahů z devíti šípů,“ oznamuje posléze rozhodčí u terče. „To je docela slušný. Nejvíc jsme tu měli jedenáct z patnácti.“ Soutěžící poděkuje a odchází, rozhodčí sbírají své věci a odchází k hlavnímu stanu. Hlavní část sobotní soutěže je u konce, hotová stanoviště se začínají vyklízet, většina střelců je na večeři. „Dlouhý den,“ poznamená kolemjdoucí muž. „Ale krásný,“ doplní jeho společnice. „A zítra už to končí, to je škoda.“

Neděle ráno, střelci přichází na louku naposledy, unavení ze dvou dnů plných střílení a z dlouhé sobotní noci, kterou mnozí prohýřili s přáteli, kytarou a lahví dobré skotské whisky. Soutěžící musí být střízliví – čeká je poslední disciplína, tradiční tečka mnohých lukostřeleckých klání – kombat. Dva náhodně vybraní střelci stojí vedle sebe a na povel rozhodčího střílí na „protivníka“, symbolizovaného třemi sklopnými terči. Kdo dříve sklopí dva ze tří terčů, vyhrává a za srdečného potlesku stovky přihlížejících postupuje do dalšího kola. „Mrtvý“ je vyřazen ze hry.

Žebříkem stoupá mladý kluk s šátkem přes dlouhé kudrnaté vlasy. Poráží i mnohem starší a ostřílenější střelce, počet jeho fanoušků roste. Další ze soutěžících také slaví úspěchy. „Toho nikdo nezastaví,“ poznamenává vousáč v beranici, „vždycky vyhrává kombat, rychlejšího střelce neznám.“ Přichází finále, ruka rozhodčího nemá jinou možnost, než postavit mladíka proti favoritovi. Všichni tají dech, pohledy upřené střídavě na nehybnou dvojici střelců a na jejich stejně nehybné terče. „Akce!“ zavelí rozhodčí a už se napínají tětivy, už cvakají šípy o dřevo, už sviští vzduchem a už rachotí padající sklopky. Muži si podávají ruce a vyráží sebrat své šípy. Kombat letos vyhrává zdejší střelec a mladá krev, sotva šestnáctiletý „Deny“.

Následuje vyhlášení vítězů jednotlivých disciplín a celé soutěže. Každý je zvědavý, jak dopadl, koho předčil a koho naopak musí ještě dohánět – první příčky letos obsazují polští hosté. Ceny jsou krásné a zajímavé, gratulace upřímné. Ale to už ani není důležité. Protože soutěžící i organizátoři dobře vědí, že Lukohrátky nejsou o trofejích, o vítězích, ale o sdílení radosti z tradiční lukostřelby.

Vítězové turnaje - tradiční luk:
1. Dabrowski Jaroslaw (Polsko)
2. Krupa Tadeusz (Polsko)
3. Řehořovský Jan
Vítězové turnaje - holý luk:
1. Hladil Milan
2. Král Patrik
3. Hofbauer David
Vítěz duelů:
David Haberzettl

Celkové výsledky jsou ke stažení zde.



Na místě je poděkovat sponzorům celého klání. Jsou jimi:
Středočeský kraj
Luky Kýzl
Luky a lučiště Jeneš
EVPAS s.r.o. - Bohemia sklo
JMA - Jakub Matyášek
For archers - výroba lukostřeleckého vybavení
Narrenturm - ruční výroba
Kluc-elektromateriál s.r.o.
Telefónica O2 - Kladno, Italská (Kaufland)
Elektro-viola s.r.o.
Wago Elektro s.r.o.
Linea Nivnice
Naše poděkování patří rovněž městu Libušín za pronájem prostor pro konání soutěže.