Počátky lukostřelby (pravěk a starověk)

Další díl série „Dějiny lukostřelby“ nás přenese do šerého dávnověku s cílem poodkrýt roušku tajemství ukrývající pravděpodobnou historii vzniku prvního luku a šípu. 
Původní text Dějin lukostřelby sestavil z různých pramenů pan Jaroslav Dřízal. My Vám jej se souhlasem autora prezentujeme jako několikadílný seriál, kde každý díl mapuje určitou ohraničenou část historického vývoje. Netvrdíme, že texty jsou vyčerpávající. Ani v tomto rozsahu nemohou být. Ale třeba právě Vy máte historicky podložené informace, které se k danému období vztahují a které by ostatní čtenáře mohly zajímat. Staňte se tedy spoluautory. Připojte se k nám, pošlete nám svůj příspěvek či připomínku. Pomůžete nám tak vytvořit obsáhlé dílo, které půjde po stopách vývoje lukostřelby od jejích počátků až do dnešní doby. Dílo, které k nám bude promlouvat přes propast času. Děkujeme Vám. 
 

Počátek dějinného vývoje lukostřelby spadá podle vědeckých odhadů do starší doby kamenné, takže stáří luku a šípu se odhaduje přibližně na 50 000 let.

Podle knihy „První Američan,“ která se zabývá vývojem lidstva na americkém kontinentu (15 tisíc let před naším letopočtem) došlo v Severní Americe k objevu luku a šípu až v 1. tisíciletí př. n. l. Je tedy s podivem, že první „Američané,“ kteří přišli přes „vyschlou“ Beringovu úžinu z Asie, si s sebou spolu s jinými zbraněmi nepřinesli i luk a šípy, když by na „starém kontinentě“ již existovaly 35 tisíc let před jejich migrací. Názory na vynalezení luku se různí, a to i v řádu desítek tisíc let (50 – 10 tisíc let). Existují ale též vědecké úvahy, že přechod přes Beringovu úžinu byl možný či nejsnazší také 40 – 20 tis. let př. n. l.

Jisté ale je, že co paměť sahá, provází luk a šíp lidstvo na jeho dosavadní pouti. Co do významu pro zachování a vývoj lidského rodu je objev luku a šípu řazen na třetí místo za objev řeči a ohně. Člověk objevil luk pravděpodobně tak, že si všiml síly ohnutého a náhle narovnaného stromku. Usoudil, že spojení dvou konců dřeva napnutím spojujících vláken, na které vhodně přiloží malý oštěp, mu dovolí mrštit ho s větší rychlostí a přesností po zvěři, a tak mu umožní zajistit převahu nad ostatními živočichy.

Možné je též, že nejprve byla pomůcka na rozdělávání ohně třením ve tvaru luku, ze které bylo náhodně vymrštěno třecí dřívko. Luku také mohl předcházet rybářský prut, při jehož používání došlo náhodně či úmyslně k zaklesnutí háčku za dolní konec prutu, a tím k vytvoření typického tvaru luku. Také je otázkou, zda byl vynalezen dříve luk nebo primitivní smyčec. První výstřel z luku byl pravděpodobně náhodný. Bylo by jistě zajímavé vědět, jak se tehdejší lidé vynálezu luku opravdu dobrali. Hlavní význam luku pro prehistorické i pozdější lovce byl především v možnosti překonat únikovou vzdálenost plachých zvířat a ta nebezpečná účinně napadat z patřičného odstupu. Šíp nemusel zvíře usmrtit. Stačilo jen, aby bylo možné zraněnou kořist dostihnout a dobít.

K rozšíření používání a zdokonalování luku došlo o 10 tisíc let později lidmi, kteří přišli pravděpodobně z Asie. V této době se vedle jiných zbraní objevují i pazourkové hroty šípů. Vynález pazourkových hrotů šípů nebyl asi již vynálezem v pravém smyslu toho slova, ale pouze zmenšením hrotů k oštěpům, jejichž výroba byla již zvládnuta dříve.

Pravěcí umělci, jejichž malby a kresby jsou dodnes uchovány v různých jeskyních Skandinávie, Španělska a Francie, potvrzují tuto skutečnost. Hlinková malba takového pravěkého umělce v jeskyni Cueva de los Caballos u Albocareru ve Španělsku, nazvaná „Honba na jeleny“, velmi dobře znázorňuje způsob lovu zvěře a vyspělost střelby z luku v té době. 
Luky dosahovaly délky kolem dvou metrů a časem bylo docíleno v jejich výrobě podle místních podmínek určité dokonalosti. Šípy byly značně dlouhé (asi 1 metr) a špička byla pouze seříznuta. Ve starší době kamenné opatřoval člověk šípy kamennými hroty již všeobecně. 
Protože asi nebyly nalezeny šípy vyrobené pouze seříznutím hrotu, což je problém spočívající v omezené trvanlivosti dřeva, neboť se dochovaly zpravidla pouze hroty šípů, je nutné považovat tuto úvahu za spekulaci. Je ale pravděpodobné, že délka šípu byla značná, neboť první luky byly spíše vrhači oštěpů nežli dalekonosnou střelnou zbraní. Tou se staly v pozdější době. Tehdejší lovci nepotřebovali příliš velký dostřel a ani mimořádnou přesnost zásahu. Svou kořist ve větším počtu obstoupili, pokud nebyla zahnána do nějaké přírodní pasti, a poté ji zasypali kameny, oštěpy či šípy. Paradoxem se stalo, že čím byly zbraně lovců dokonalejší, tím více zvířat bylo ušetřeno. Jednou z nejúčinnějších metod lovu bylo totiž zahnání celého stáda, někdy i s pomocí ohně, na okraj skalního útesu, pod nímž všechna zvířata našla smrt či pošla následkem zranění. Jako potrava lovců byla využita jen malá část takto ulovených zvířat. Tento způsob lovu mohl podle vědců vést až k vyhubení některých druhů zvířat.

V době bronzové a později železné představovaly již luky a šípy skutečně mistrovská díla. Bylo to nářadí, které bylo pro člověka rozhodující nejen při opatřování potravy, ale i ve válce. Písemné doklady o používání luku ve starověku tehdy žijícími národy nacházíme nejčastěji v Malé Asii na území Mezopotámie v době vlády Asyřanů v 9. st. př. n. l., později Babyloňanů, ve Fénicii, ale také ve starověkém Egyptě, kde byly nalezeny v pyramidách z různých dob a postavených mnoha vládci vytesané záznamy o používání luku. Písemným dokladem o používání luku je i biblický Starý zákon, ve kterém si můžeme na mnoha místech přečíst citáty o luku, o střelbě z luku a o šípech a toulech (toulcích). Toulce jako schránka na šípy patří tedy také k dávnému vybavení lukostřelců. 
U některých staroegyptských národů se stal luk posvátným symbolem královské moci, stal se svátostí a byl i zasvěcován božstvu. Faraon Amenhotep II. měl pověst největšího lučištníka všech dob a střílel šípy skrz silné měděné terče z rychle jedoucího vozu. Nejvyšší bůh Asyřanů, pán Slunce a Země, byl zpodobňován jako válečník stojící uprostřed rozzářeného Slunce s lukem v levé ruce. Asyrský král Aššurbanipal (668 – 630/35 př. n. l.) byl velkým lovcem zvěře, kterou lovil ze svého vozíku. Bohyně Ištar byla znázorňována s lukem připraveným ke střelbě se dvěma šípy u tětivy a vzadu na rameni měla zavěšen toulec. Asyrští a babylónští lukostřelci stříleli v plné jízdě z dvoukolových válečných vozů. Šípy ukládali po dvaceti kusech do toulců, zavěšených řemením na rameni. Šípy králů a vojevůdců byly bohatě zdobeny. 
Řekové a z počátku i Římané střelbu z luků spíše trpěli a lučištníky si do svých vojsk najímali. Lučištnické oddíly byly však později součástí římských legií. Řekové učinili z lukostřelby velký národní sport a lukostřelba byla jedním z hlavních pořadů olympijských her, pořádaných každé čtyři roky k poctě boha Dia. Okřídlený bůh Cupido (Eros či římský Amor) se podle řeckých bájí a pověstí snaží ranit svým šípem ty, kteří dosud nepoznali lásku, a stal se i symbolem lásky. Také řecká bohyně lovu Artemis (římská Diana) je znázorňována s lukem v ruce. Orla, který každý den přilétal trápit Promethea, přikovaného ke skále, zabil šíp hrdiny Heraklea. Hrdina trojské války, Achilles, byl zabit zásahem šípu do jediného zranitelného místa na těle – do paty. Další hrdina, král Odysseus, musel obhajovat svoji královskou i manželskou pozici na ostrově Ithaka s lukem v ruce.

O důležitosti luku a šípu v historii lidstva nelze pochybovat a je pravděpodobně také smutnou pravdou, že touto zbraní bylo zabito v průběhu věků více lidí nežli všemi moderními zbraněmi dohromady. Je třeba chápat, že na rozdíl od současnosti, kdy je často na lukostřelbu pohlíženo (a bohužel i u nás) jako na cosi exotického, archaického a okrajového, byla v dávných dobách lukostřelba čímsi naprosto samozřejmým. Důvod byl prostý: jiná tak účinná střelná zbraň v té době nebyla.

Autor: Jaroslav Dřízal: původní text Dějin lukostřelby
Na úpravách a doplnění se podíleli: Stanislav Matějek (Josh), Evžen Bílek (Mamutík), Stanislav Rataj (Lucínek)

Zdroje:

- Jaroslav Holub a kolektiv: Příručka pro trenéry II. a III., 1985. Do příručky byly převzaty informace z publikace „Lukostřelba, příručka pro školení trenérů II. třídy" z roku 1963, kterou zpracoval kolektiv pod vedením Vlasty Kaplanové. Původní prameny nejsou v příručce uvedeny. 

- Brožura „Problémy lukostřelby 1. část", která byla zřejmě v rámci ČLS kdysi přeložena z angličtiny, původ USA, rok vydání a autor nejsou uvedeni.

- David Tukura: African Archery. In Jim Hamm (Editor): The Traditional Bowyers Bible, Volume Three, The Lyon Press, Guilford, 1994.