Pozdně gotická kuše a její konstrukce

Nejen lukem se dá střílet a kušiníků je v českých krajích také poměrně hodně. Právě pro příznivce této modernější zbraně je určen následující článek. Jeho autorem je Martin "Broďan" Picek - článek je s autorovým laskavým svolením převzat ze stránek Bratrstva střelcuov miesta Český Brod, jehož členem Broďan je.
 

Úvod

Kuše, tj. mechanická střelná zbraň s masivním lučištěm příčně upevněným k pažbě (soše) a s jednoduchým spoušťovým mechanismem prodělala velmi dlouhý vývoj a její počátky lze sledovat již cca 400 let př. n. l. v Řecku a Číně. Tento článek přibližuje pouze relativně krátký úsek její historie, kdy sehrála důležitou roli ve všech konfliktech, které zasáhly naše území.Od počátku 15. století byla kuše (v dobově mluvě „samostřiel“ či „kušě“) v podstatě jedinou střelnou zbraní, která se v Čechách používala k vojenským účelům a její preferování před lukem je třeba vidět v širších souvislostech.

Nejdůležitější složkou feudálního vojska byla v Evropě od 11. století šlechtická těžká jízda, polotěžká jízda hrála doplňkovou roli a pěchota, až na výjimky, spíše podružnou. Pyšný a sebevědomý rytíř předpokládal rovnocenného protivníka. Se stejnou výzbrojí a shodným stylem boje. Taktiku vzájemného nárazu šiků obrněných jezdců nebylo třeba v naší oblasti po několik staletí měnit.

Luk, který se u nás ve středověku používal, nebyl příliš výkonnou zbraní a s vývojem ochranné zbroje se stával neúčinným. Na gotických obrazech se objevují jak luky reflexní, tak i přímé (např. Velislavova bible a bible Václava IV.). V průběhu 14. století lze sledovat narůstající množstevní převahu kuší nad luky. Na počátku 15. století již byl luk ve vojenské výzbroji jevem dosti výjimečným. Kuše jednoznačně zvítězila. Nevyžadovala zvláštní výcvik, byla dostatečně účinná i proti zbroji, mohla být delší dobu natažena a připravena k okamžité střelbě. K její obsluze stačil malý prostor, což bylo výhodné hlavně při obraně opevnění.

Je všeobecně známo, že husitské války přinesly zásadní obrat ve způsobu vedení boje. Lidová pěchota bez zkušeností a zpočátku i špatně vyzbrojená by v otevřeném poli nebyla pro těžkooděnce vážným protivníkem. Byla schopná obstát pouze díky pohyblivému polnímu opevnění – vozové hradbě. Jelikož se jednalo v podstatě o pevnost, byly k její obraně používány obdobné střelné a palné zbraně jako ve městech, hradech a tvrzích. Města, která hrála v tehdejších válkách klíčovou roli, měla dostatečný řemeslný potenciál, aby vybavila armádu obrovským množstvím těchto výrobně náročných zbraní. K jednomu válečnému vozu bylo obvykle šikováno 4-8 střelců z kuší, 2 střelci z ručnic, 2 pavézníci, několik cepníků a sudličníků a 2 vozatajové. Kuší byli často vyzbrojeni i jízdní střelci (jako alternativa k palné zbrani).

Konstrukce

Pozdně gotická kuše byla zbraní relativně dokonalou. Její skládané lučiště se vyrábělo různými technologiemi. Obvykle se na vnější stranu dřevěného jádra naklížilo několik vrstev zvířecích šlach (dobře snášejí tah) a na vnitřní stranu rohovina (dobře odolává tlaku). Rohovinové plátky byly oboustranně rýhované a navzájem slepené klihem. Používal se pravděpodobně rybí klíh, který je pružnější, než kostní či kožní. Celek byl potažen příčně spojenými konopnými provazci a zabalen do tenké kůže (pergamen, hadí kůže) nebo plátna či do březové kůry. Tato vnější vrstva byla někdy zašita, ale někdy pouze zalepena.

Některá lučiště zcela postrádala dřevěné jádro a byla tvořena pouze rohovinou a šlachami. Obecně lze říci, že se k výrobě lučišť používaly lokálně dostupné materiály a výrobní technologie se tudíž lišily. V naší oblasti lze stěží předpokládat, že standardní lučiště obsahovalo např. velrybí kostice.

Takto konstruované lučiště bylo poměrně lehké a proto pohlcovalo na vlastní urychlení pouze malou část vložené energie. Z hlediska účinnosti kuše bylo tedy výhodnější, než pozdější ocelová lučiště. Jeho nevýhodou byla nízká odolnost vůči dešti a vlhkosti (používaly se speciální transportní obaly) a dlouhý čas potřebný pro výrobu.

Skládané lučiště se k soše upevňovalo výhradně svazkem provazů, zpravidla konopných.

V západní Evropě byla již v 15. století zvládnuta technologie výroby lučiště ocelového. Pro něj existovala alternativa uchycení pomocí železných třmenů a klínků. V Čechách se ocelové lučiště rozšířilo až v 16. století, tedy v období renesance.

Silná tětiva byla po napnutí zachycena tzv. ořechem, což je kostěný nebo železný váleček s výřezy pro tětivu a střelu a s ozubem pro zachycení spouští. Ořech býval přesně uložen v soše, v lůžku vyztuženém kostí nebo v železném pouzdře, o které se při napnuté zbrani opíral celou svou přední plochou. Stačilo tedy, aby byl k soše přivázán motouzem, aby držel na svém místě. Zvířecí kost nebo paroh nebyl dosti odolný materiál pro kontakt se spoušťovou pákou. Proto byl do ořechu vsazen svislý čep, který držel železnou destičku, o kterou se spoušť opírala. Od 15. století se používají i železné ořechy, přesto se kostěný ořech běžně objevuje i v 16. a 17. století. Železný ořech bylo možné k soše připevnit také čepem-osičkou a jeho přesné zadlabání do pažby není v tomto případě nutné. Toto řešení je však předmětem spekulací a ve středověku se používalo minimálně. Spoušť tvoří dlouhá páka, která je buď bez pružiny nebo se opírá o listovou pružinu. Přítomnost této pružiny vyžadují některé typy napínacích zařízení (rumpál, německý a anglický hever, „kozí noha“).

Napínání kuše

Po celou dobu pozdního středověku byla naprostá většina polních kuší napínána pomocí opaskového háku. A to buď asymetricky jednoduchým hákem nebo symetricky dvojhákem (resp. dvěma háčky). Z tohoto důvodu je k soše společně s lučištěm připevněn také masivní třmen pro nohu střelce. Hák zavěšený na silném opasku nasadil střelec na tětivu a sešlápnutím nohy zbraň napnul. Během napínání se hák přidržoval rukou. Napínací síla takovýchto kuší mohla být stěží větší než 1300-1500N. Silnější nátah by běžný člověk již fyzicky nezvládl. Na několik desítek metrů dokázaly vystřelované šipky - tzv. „plitky“ prorazit všechny typy lehčích odění a dostatečně proniknout za něj. Kroužková nýtovaná brň, prošívanice, lehčí plátové kabátce již nedokázaly střelu zachytit. Dobrou ochranu poskytovala plátová zbroj a i když střela plechem prošla, nepronikla příliš hluboko. Výhodou uvedených kuší byla relativně vysoká „kadence“ – 2 až 3 mířené výstřely za minutu a snadná obsluha, která se zvláště ocenila v polní bitvě, kdy byl bojovník značně stresován.

Zvyšující se kvalita odění vyžadovala výkonnější kuše. Pro jejich napínání se používaly buď jednoduché rumpály a pákové napínáky působící tahem nebo tlakem („kozí noha“) nebo výrobně náročné anglické a německé hevery. Anglický hever snižoval sílu potřebnou k napnutí pomocí několika kladek (2-6), přes které byly vedeny klikou navíjené provazy. Staročeský výraz „kliky“ se zřejmě používal jak pro anglický hever, tak pro rumpál bez kladek. Jeho nevýhodou byla možnost zapletení dlouhých provazů během boje, neboť se po natažení snímal ze zbraně a zavěšoval na opasek. Proto je možné považovat za nejdokonalejší napínák tzv. německý hever (Zahnstangewinde, staroněmecky Heber či Hebar). Fungoval na principu ozubeného hřebenu s hákem pro tětivu, který byl posouván ozubeným kolem s pastorkem a klikou. Napínaly se s ním i ty nejsilnější kuše s nátahem až 5500N (tento, často uváděný, údaj se ale zřejmě týká pozdějších ocelových lučišť).

Takovéto zbraně probíjely na vzdálenost několika desítek metrů i plátovou polní zbroj. Kromě pomalé obsluhy měly však i další, dnes opomíjené, slabiny. Všechny části kuše byly extrémně namáhány (zvláště parohový ořech a jeho pouzdro) a jsou dochovány i poškozené exempláře. Slabé místo je také úchyt lučiště k soše provazem, kde dochází k jeho uvolňování vlivem velkých rázů, což snižuje přesnost střelby. A v neposlední řadě nízká životnost tětivy. Ta prý vydržela pouze několik málo desítek výstřelů. Její výměna nebyla snadnou záležitostí a za tímto účelem se používaly speciální lavice, do kterých se kuše upevnila a šroubovým napínákem se buď ohnulo lučiště nebo se napnula „falešná“ tětiva, pro kterou měla některá lučiště speciální zářezy umístěné blíže ke středu.

S výkonnými kušemi s německým nebo anglickým heverem se na středověkých obrazech setkáváme spíše zřídka. Většina zachovalých německých heverů pochází až z období renesance, kdy se rozšířila silná ocelová lučiště.

Běžná vojenská kuše byla, dle mého názoru, prostou zbraní bez ozdob. Obklad kostěnými destičkami sice zvyšoval odolnost sochy, zdá se však, že se jednalo hlavně o estetické důvody. Ve sbírkách se dochovaly převážně lovecké či sportovní exempláře obložené kostěnými destičkami a s polychromovanými lučišti. Ve své době se jednalo o luxusní zbraně a právě proto se, na rozdíl od obyčejných, dožily dnešních dnů.

Střely

Střela do kuše, tj. šipka (staročesky „plitka“ či „střiel“) byla tvořena dřevěným dříkem se dvěma stabilizačními křidélky a kovaným hrotem. Nejčastěji se používaly hroty kvadratického nebo kosočtverečného průřezu nasazované na dřík pomocí tulejky nebo trnu. Jejich tvar byl vhodný k prorážení ochranné zbroje, zvláště kroužkového pletiva. V menší míře se používaly i jiné typy střel. Křídlatý hrot s dlouhými řeznými hranami byl pravděpodobně určen, vzhledem k velké ranivosti, hlavně pro střelbu na koně. Právě střelbou na koně se vnášel zmatek do útočící jízdy. Bylo to přímo vyžadováno tehdejšími vojenskými řády. Např. Václav Vlček z Čenova: „A ti střelci, kteříž budú za pavézníky, aby jim stříleli koně před potkáním i po potkání„.

Výjimečně se vyskytují i hroty jiných tvarů, např. s vidlicovitě rozeklaným tělem se dvěma špicemi; dutý hrot s otvory, který za letu pískal; hrot ve tvaru srpu se špicemi dopředu. Stabilizační křidélka byla obvykle vyráběna z tenké kůže, dřeva nebo papíru. Plundrující soldateska (tedy každé běžné vojsko) používala s oblibou papír nebo pergamen z uloupených knih.

Zvláštní skupinu tvoří hroty s rytou výzdobou (nálezy z Plačic, Mnichovic, Mstěnic). Tyto šipky jsou většinou značeny monogramem a jsou považovány spíše za ceremoniální předměty či odznaky. Některé nálezové situace však dosvědčují, že byly používány i v boji (Plačice).

Přesnost standardní středověké kuše nebyla nijak velká. Pro válečné účely, kdy byl cílem člověk nebo kůň, však zcela jistě dostačovala. Při střelbě z replik se lze přesvědčit o velkém vlivu kovaného hrotu střely na přesnost. Hroty nejsou zcela symetrické a i přes kovářovu snahu mají odlišné rozměry i hmotnost. Určitou roli hraje také symetrie napnutí lučiště, která nebývá precizní zvláště při použití opaskového háku. O vlastnostech autentického skládaného lučiště se dnes nelze přesvědčit, neboť rekonstrukce původní výrobní technologie dosud nebyla zvládnuta uspokojivým způsobem.

Výhodou kuše oproti luku je již zmíněná možnost, mít po delší dobu napnutou zbraň okamžitě připravenou k výstřelu. To jistě ocenil jak bojovník na vozové hradbě, tak i jezdec, který si kuši v klidu napnul a pověsil k sedlu (což jistě nebylo bez rizika), aby s ní následně mohl napadnout protivníka. Rychlost střelby s sebou vždy nese problém se zásobováním střelivem a nižší kadence kuše nebyla při uplatňované taktice vnímána jako zásadní nedostatek. Tento předpoklad potvrzuje i nebývalý rozvoj v oblasti palných zbraní a jejich konečné vítězství nad mechanickými střelnými zbraněmi.